K I A R A

První cesta k veterináři,

než se mohla Kiara nastěhovat k nám domů

Kiara u nás, 2025

Kiaru jsem nikdy neplánovala. V té době jsem žila jen se svou Dolores a nikoho dalšího jsem nehledala.

Jednoho dne ale do zverimexu, kde jsem tehdy pracovala, přišla známá s malým kotětem. Nikdo ji nechtěl a všichni víme, jak to dnes kočky narozené z nepozornosti mají těžké. Končí v útulcích, na ulici...

A já tehdy procházela ztrátou, která mě zlomila. Nikdo není nahraditelný a Kiara nikdy neměla být náhradou. Měla mi pomoci se s tím vyrovnat. Když jsem ji viděla, věděla jsem, že někoho potřebuje – potřebuje domov. A možná i někdo jiný potřeboval společnost...

Dolores zpočátku nechápala, co jsem si to dovolila. Možná si myslela, že se teď bude muset o lásku dělit. Jenže láska ke zvířatům se nedělí, ta se násobí. A jelikož jsem tehdy pracovala půl dne a Dolores byla doma sama, brzy jí parťačka přišla vhod.

Zvykly si na sebe rychle. Kiara začala Dolores považovat za svou vlastní maminku a vzniklo mezi nimi silné, nezlomné pouto.

Dnes jsou jako sestry. I když upřímně, závislák tu bude Kiara...