D O L O R E S

Dolores (dříve Bohdanka)

v záchranné stanici, 2018

Dolores u nás, 2025

Tohle je ten nejdojemnější a nejsrdceryvnější příběh, který tu budete číst.

Dolores byla moje první vytoužená kočička. Den, kdy jsem si pro ni jela, si pamatuji jako by to bylo včera. Hledala jsem někoho, kdo by byl mým parťákem, ale hlavně já jejím. Moje přání bylo ale poněkud zvláštní: Chtěla jsem kočičku, která to v životě neměla jednoduché. Možná tu, kterou někdo odmítl, možná měla těžký start, nebo se jí jen vyhýbalo štěstí. Nechtěla jsem o nikoho soupeřit, chtěla jsem kočičku, o kterou se budu moci postarat, a která mi bude tak trochu podobná.

Život Dolores opravdu nezačal jednoduše. Narodila se v zahrádkářské kolonii, kde její maminka tragicky zahynula lidskou krutostí. Šest vyhladovělých koťátek se podařilo zachránit, ale jejich stav byl kritický. Veterináři oznámili nemilosrdnou diagnózu: panleukopenie, kočičí mor, s šancí na přežití pouhé jedno procento. Dvě koťátka boj bohužel prohrála, ale čtyři stateční – včetně Dolores – přežili. Od malička se o ni starali lidé, a proto Dolores dodnes bere člověka jako svou mámu.

A tak začala naše společná cesta. Paní Sylvie z Ligy na ochranu zvířat v Kutné Hoře okomentovala můj příspěvek a já poprvé spatřila Dolinku – tříbarevnou, přesně takovou, jakou jsem si tajně představovala. Byla dokonalá.

16. listopadu 2018 jsem seděla v autě s prázdnou přepravkou a prázdnou hlavou, a přesto srdcem plným očekávání. Jela jsem pro Dolinku. Tehdy jsem o chovu koček ještě nevěděla téměř nic, vše jsem sháněla za pochodu, ale věděla jsem jediné: teď už tu budu napořád pro ni.

Dolores je úžasná a jedinečná. Naučila se spoustu triků, reaguje na povely a naše pouto je nesmírně hluboké. Následky těžké nemoci jsou na ní patrné dodnes – slabší zadní nožky, nejistý krok a později se přidalo i astma. Ale ať se ve svém životě potýká s čímkoliv, já se za ni budu bít. Dolores mi ukázala, co znamená skutečná síla, odvaha a bezpodmínečná láska.